Pojištění zprostředkovávala firma Indepence capital a.s (IC) a firma Freedom corporation a.s. Firmy pracovaly pro pojišťovnu a držely licenci pojišťovacího agenta. ČPP vyplácela provize firmám, které z nich vyplácely provize svým zaměstnancům. Ti, kteří následně produkt ČPP nabízeli, si produkt museli sami pořídit. Zaměstnanci sháněli další zaměstnance a doporučení na nové klienty. Těch tak postupně pyramidově přibývalo.

Pojištění se uzavírala v různé výši, ale pohybovala se v rozmezí mezi 1tisícem a 5tisíci za měsíc. Avšak klienti nemuseli po dobu dvou let nic hradit, neboť se za ně zavázala zprostředkovatelská firma, že bude platit za ně. Po dvou letech se klient mohl rozhodnout, zda si pojištění nechá, nebo od něj odstoupí s tím, že nebude zpětně nic hradit firmě.

Tuto výhodu měli ti, kteří s IC spolupracovali buď tím, že se stali obchodními zástupci nabízejícími pojištění nebo tím, že vyhledávali nové obchodní zástupce. Je proto logické, že všichni chtěli s firmou dál spolupracovat, když mohli získat peníze zcela zadarmo.

Záhy však začaly klientům chodit upomínky o neuhrazeném pojistném. IC se zpočátku snažila dluhy dorovnat, ale po roce budování pyramidy klientů přestala platit pojišťovně. ČPP vůbec nemusela zajímat dohoda mezi IC a klienty, neboť při uzavírání jakékoli smlouvy o finančním produktu platí to, že odpovědnost za placení má vždy jen ten, kdo je pod smlouvou podepsaný. Kvůli neznalosti této informace se dostala většina klientů do velkých potíží.

Většina z nich se totiž rozhodla nedodat požadovanou sumu uvedenou v upomínce. Důvěřovali přeci IC, která jim slibovala, že jejich pojištění bude hradit po dobu dvou let. IC je však neupozornila, že skončila svoji činnost a od podzimu 2010 je hrazení pojistného čistě na klientech samotných.

V upomínkách od pojišťovny bylo uvedené: „nebude-li ve lhůtě 31 dnů ode dne doručení této upomínky dlužné pojistné zaplaceno na náš účet, zanikne pojištění sjednané pojistnou smlouvou dnem následujícím po marném uplynutí lhůty výše stanovené.“ To bylo dalším podlým bodem, který uvrhl klienty do velkých finančních problémů.

Nejen, že důvěřovali IC, že za ně bude hradit pojistné, zároveň důvěřovali i tvrzení, že bude zrušeno pojistné při neuhrazení dlužné částky. Od právníků ČPP se pak dozvěděli, že dluží pojišťovně obnos v řádu desetitisíců, v jiném případě hrozí exekuce a soud.

Jak zprostředkovatelská firma skončila? 

Po krachu firmy se Kubeš a Malínek rozešli ve zlém. Každý však uvádí jiný důvod, proč se jim podnikání v této oblasti nevydařilo. Dle Kubeše: „Luboš Malínek svými zákulisními praktikami dosáhl toho, aby obchodní síť nepřijala náš nový obchodní model. Ten byl pro další chod firmy absolutně nezbytný.“ A co uvádí Malínek? „Největší podíl na problémech měl postup pojišťovny Allianz, která nám nevyplatila provize a vypověděla smlouvu. Důvodem mělo být působení pana Kubeše v naší firmě.“ 

Reportéři ČT se od mluvčího Allianz Václava Bálka dozvěděli, že firma IC měla smlouvu uzavřenou s Allianz od dubna 2010 do října téhož roku. Smlouvu ukončila Allianz kvůli nespokojenosti klientů IC, neboť byly indicie, že klienti zprostředkovatelské firmy jsou dáváni do vztahu jakéhosi vazalství vůči společnosti Kubeše a Malínka.

Za zmínku stojí i způsob jakým firmy nabízely svoje služby. Jejich motta byla následující: „udržujeme rodiny pohromadě, když se potkají ty nejhorší věci,“ „udržujeme rodiny pohromadě, také když je potkají ty nejlepší věci,“ a nakonec „naše práce je ušlechtilá. Je to práce, kvůli které každé ráno vstáváme.“

A co soudí soudní znalec v oboru ekonomie Tomáš Prouza o modelu pyramidy užitém v tomto případě? „Toto schéma je neudržitelné,“ uvedl. Firma má v takovém modelu úlohu vytvořit materiálů k nalákání klientů a obchodních zástupců. Pokud firma najde klienta, ten musí zaplatit vlastní investiční životní pojištění a zprostředkovatelská firma získá ze zaplacené sumy od pojišťovny provizi. Tím motivuje klienta, aby spolupracoval, stal se obchodním zástupcem a sehnal si pod sebe další zaměstnance. Ti zaplatí vstupní poplatky, školení, uzavřou pojistku a ten, který je společnosti sehnal, získá provizi z jejich práce. Prouza upozorňuje, že takový systém může fungovat jen do té doby, dokud jsou naivní lidé, kteří uvěří pohádkám o šťastné budoucnosti a bezplatných příjmech. Když tito lidé „dojdou“, firma končí.